O smyslu vědy se Zdeňkou Petákovou

3. ledna 2013

Poslepu klopýtáme, pro plnění všech těch zdánlivě nutných příkazů doby nenacházíme sílu zas a znovu se ptát: Kam a proč jdu a je má cesta správná? Většina z nás chtě nechtě neposlušně – poslušně skládala zkoušky z černobílého marxismu. A ti mladší, kteří je již skládat nemuseli, se zas učili sklonit hlavu a vyhovět panujícím podmínkám od svých učitelů, jež se po roce 1989 ani nestačili nadechnout a na jejich bedra byly naloženy úkoly nových časů – přežít... mít a dobýt, získat a dokázat… urvat teď a hned vše, co se dá.

Úvod eseje „O smyslu vědy“

 

RNDr. Zdeňka Petáková je absolventkou Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na geologii ložisek nerostných surovin. V současné době pracuje v České geologické službě jako vedoucí oddělení výzkumu a politiky nerostných surovin. Mimo jiné je autorkou básnické sbírky Pod vlivem  progesteronu a eseje O smyslu vědy.

Paní doktorka přijala naše pozvání a v úterý 18. záři vystoupila na prvním poprázdninovém Science Café. Jelikož přicestovala dříve, měli jsme možnost si s ní popovídat o její eseji a o tom, jak nahlíží na svět.

 

Co Vás vedlo k sepsání eseje O smyslu vědy?

Důvody k sepsání eseje jsou vlastně vyjádřeny hned v jejím úvodu. Ve zkratce se ale dá říct, že to bylo rozhořčení nad stavem světa. Celé to pro mne byl takový skok do neznáma, jelikož nejsem filosofka, ani jsem se filosofií nějak blíže nezabývala. Za dobu více než dvaceti let v mém oboru jsem ale měla dobře vypozorované chování lidí kolem mne a bylo mi líto, že staré časy odcházejí a místo nich nastupuje něco, s čím nesouhlasím.

Snažila jsem se všem, kdo by měli zájem, shromáždit co největší množství informací k tématu o smyslu vědy, aby sami věděli, jak se mají rozhodovat. Myslím si, že je celkem zlomová doba a každý by měl mít jisté povědomí a nashromážděné informace.

 

Mimo jiné jste nadnesla myšlenku, že poslání lidí, kteří jsou nadaní k nějaké duševní práci, vidíte i v péči o duši. Myslíte si, že tento názor sdílejí Vaši kolegové vědci a myslíte si, že vědci pečují o duši?

Podle dnešních kritérií nejsem vědec. Nikdy jsem neměla vysoutěžený vlastní grant. Ani jsem nikdy neměla tu ambici. Bývala bych hned po škole ráda pracovala v Akademii věd, ale tehdejší politické podmínky mi nebyly příliš nakloněné, takže jsem nakonec skončila jinde. Pořád ale mohu podepsat, že jsem teoretičtějšího zaměření a mám za sebou řadu publikací i další odborné práce.

Samozřejmě znám jenom užší okruh lidí – kolegy, spolužáky a spolužačky, i pár lidí, kteří studovali jiné obory. Čtu Akademický bulletin, ve kterém je často možné nalézt zajímavé názory z jakési spřízněné části společenství, z toho mám radost. Kdybych si ovšem myslela, že všichni lidé v současné společnosti dobře pečují o duši, tak to vůbec nezmiňuji.

 Osobně jsem nebyla vychovávána v křesťanském duchu. Proto bych do nějaké kolonky v dotazníku určitě uvedla ateista. Tím ale nechci vůbec popřít to, že člověk má pečovat jakýmkoli způsobem o zvelebování jak svého vnitřku, tak svého okolí. Vztahem k okolí člověk prezentuje to, jaký je uvnitř. Myslím si, že s tím, jak budou docházet nerostné zdroje, tak svět bude možná i surovější. Lidé se budou muset, pokud nebudou chtít, aby jim bylo špatně, obrátit k tomu nejlepšímu co v nich je. Kultivovat to a předávat. Dle mého názoru je tohle významné.

Ve staré generaci, která zažila válku, dobu, kdy bylo jasné kde je dobro a kde zlo a kdy bylo málo předmětů, ti lidé věděli co je skutečně důležité a ví to dodnes. Ale po nich jsou nyní u moci lidé, kteří vyrůstali v socialismu a to je hodně vidět. V té době byl double thinking všude, takže tito lidé nejsou vnitřně celiství a nejhorší na tom je to, že nyní je situace s možností svobodně se veřejně vyjadřovat a svobodně myslet obdobná.

 

S první částí Vaší odpovědi souvisí i moje další otázka. Co vlastně dnes znamená být vědcem a co by to podle Vás mělo znamenat?

Dnes to znamená nejen u nás, ale i v zahraničí především sbírat data a publikovat jejich vyhodnocení. Tak to alespoň vidím já v přírodních vědách. Většina lidí je vedena k analytickému způsobu myšlení. K úzkému, přesnému způsobu myšlení a rozhodně ne k širšímu záběru. Pokud se ale vědci chtějí nazývat intelektuály v pravém slova smyslu, tak by neměli zůstat jen u tohoto způsobu myšlení. Minimálně ve vztahu ke společnosti by měli být občansky zodpovědní a občansky angažovaní. Bohužel ta praxe je ale velmi obtížná.

 

Zmiňujete jako velmi podstatný vliv vzorů. Myslíte si, že v dnešní společnosti je dostatek takových osobností, které by mohly být vzorem ostatním?

Určitě ano. Do této problematiky jsem nahlédla hlavně proto, že v geologii se pohybuje málo žen a myslím si, že se žena může těžko ztotožnit s mužským vzorem. I když ztotožnit se třeba přístupem k věci, který měl fyzik Richard Feynmanem, není žádný problém J! Našla jsem nesmírně silné vzory v ženském hnutí. Jsou v mé věkové generaci nebo i starší a velmi demokraticky myslí, což je radost.

Určitě je možné hledat a pořád mít vzory z minulosti. Je důležité číst a vracet se třeba po každých dalších deseti letech k zásadním věcem, které napsal například Masaryk. Takže vzory jsou, ale nejsou moc vidět. Já vzory sbírám. Nesmírně to pomáhá. Mít třeba u sebe na očích citát, časem ho obměnit za jiný, je velká pomoc v boji proti malomyslnosti. Vidět, že osobnosti i v minulosti nebo někde v dáli měly názor, který jasně pasuje i na dnešní dny a na to, co mi táhne hlavou.

 

V eseji uvádíte, že velký smysl tkví také ve spolupráci vědních disciplín. Vidíte ve svém okolí nějakou spolupráci mezi obory, mezi disciplínami, nebo si myslíte, že pořád přetrvává striktní dělení na obory přírodovědné a humanitní?

Momentálně je v čele AV, která se snaží tuto spolupráci velmi otevírat a velmi ji podporuje, za což jí patří obdiv. Jednak to je patrné z textů ve výše zmíněné tiskovině, Akademickém bulletinu, také z témat probíraných v cyklu „akademických kaváren“. Udělal se velký, nebývalý krok dopředu. Intelektuálové, kteří se pro nedostatek financí cítí ohroženi, se přesto nerozštěpují, nehádají se univerzity s AV, pořád se vytváří společný prostor k dialogu. To je pro mě velká radost – sledovat lidi ve vedeních institucí, jak dělají moudrá rozhodnutí a činy.

Pokud bych měla uvést příklad z mého oboru, řekla bych, že to, zda se lidé zapojují do mezioborových aktivit, velmi záleží na osobním založení, na jejich způsobu myšlení, na výchově a také na tom, jaké mají své vzory. Je to tak půl na půl. Rozhodně se spolupracuje s ekology, řeší se vysloveně environmentální témata. Poptávka po znalostech geologů je konstantní z archeologie, z kunsthistorie, naše znalosti zajímají restaurátory. Dala by se vyjmenovat řada dalších oborů. Spolupráce mezi obory je vždycky plodná, inspirativní.

Interdisciplinaritě se lidé ale mohou věnovat také prostě proto, že jsou zvědaví a zajímá je nejen jediný obor. Inter- a multidisciplinarita je zábava, osvěžení. Já osobně nemůžu zůstat na místě, u jednoho tématu. (Tedy můžu – ale pak se trápím.)

 

Jaký je Váš názor na zasahování vlád do vědecké činnosti prostřednictvím různých vyhlášek a nařízení?

Samozřejmě, že z principu by vlády, pokud to nejsou úřednické vlády, které jsou vzdělány v jiných oborech než politice a vědě rozumí, zasahovat neměly. Ta věc dobře šlape sama od sebe, tahounstvím zapálených vynikajících jedinců, a změny zvnějšku bývají k horšímu.

Na druhou stranu – dovedu si představit i tak moudrou vládu, nebo i nadnárodní instituci (třeba OSN), která by mohla pomoci jasněji zacílit výzkum.

Dnes jsme svědky toho, že jediné, co je hodnocené, jsou finance, finanční přínos jakékoli činnosti. A je dokonce nadiktováno, jak mají vypadat jednotlivé vědecké „výstupy“, pro všechny obory stejně, což je podle mého naprosto absurdní.

Navíc v řadě aplikovaných oborů není stálé publikování, patentování, atd. nutné – praxi vždycky stačily výzkumné zprávy. Jenomže v tuto chvíli výzkumné zprávy nejsou financované z prostředků na vědu, takže nás úplně zvnějšku nesmyslně nutí v podstatě měnit plně funkční zvyklosti v oboru, což je absurdní.

Stejné je to i s řízením vědecké práce. Je důležité, aby lidé měli svobodu kam se dát ve svých myšlenkách.

 

S tím souvisí další otázka. Proč si myslíte, že spousta vědců přijímá tento diktát a omezování od vlád a institucí?

Pro lidi, kteří se k tomu způsobu života připojují, není jiná možnost. Nastupují do rozjetého vlaku. Historicky asi nebyla možnost to nějak výrazně ovlivnit. A ostatní? Snad dělali, co mohli.

Škoda, že člověk už nemůže žít z jablek a brambor a maličkého důchodu jako moje babička a musí se zapojit do soukolí, se kterým je obtížné se ztotožnit. Je to moc těžké. Nevím, jestli má smysl v tom pokračovat.

 

Jaký je Váš názor na to, jak to v současné době vypadá na vysokých školách, na universitách a myslíte si, že jsou universitami v tom pravém slova smyslu?

Já bych nepálila do intelektuálů, snad kromě třeba té nižší občanské angažovanosti. Profesně všichni dělají, co mohou. Nikdy bych nikoho takového nekritizovala. Je to veliká řehole a veliká zodpovědnost, věnovat se celoživotně duševní práci. Chovám úctu i k pedagogické práci a nechápu, proč jsou pranýřování třeba někteří VŠ pedagogové, že málo publikují, proč není lidem přiznána důstojnost a dán klid k užitečné a těžké práci. To je mi líto.

AV je prý s počtem pracovníků od roku 89 na třetině, většina odborných výzkumných ústavů mimo AV byla zrušena. To znamená, že vědeckovýzkumnou prací se v této zemi nyní zabývá maximálně třetina lidí ve srovnání se stavem před rokem 89. Jsou to lidé, kteří ještě umějí myslet a mají schopnost dobře chápat spoustu věcí, které mohou dále komunikovat lidem okolo sebe. Je to segment společnosti, který je důležitý pro uchování civilizačních hodnot, pro které je pravda pracovní nástroj, váží si jí. Uvidíme, jaký bude další vývoj a je možné, že to bude vážné. Takže žádné kritizování intelektuálů. Dělají co mohou.

 

Jaké jsou podle Vás vyhlídky do budoucna pro současnou společnost a vidíte z toho nějakou cestu ven?

Asi před rokem jsem byla opravdu hodně smutná. Mluvila jsem o tom s různými lidmi. Většina z nich byla optimističtější. Jeden kolega mi napsal, že má víru v novou generaci, což bylo krásné. Měl na mysli svoje děti. Pokud se na to dívám přes nedostatek nerostných surovin a přes to, že Čechy nejsou na nerostné suroviny bohaté a stejně tak Evropa, tak to vidím tak, že budou určitě těžší časy.

 Myslím si, že jsme se nechali všichni ošidit. V životě není nejdůležitější výkon a vlastnění. Na to by si měl každý dát velký pozor. Před čtyřmi lety v mém okolí zemřelo předčasně nezávisle na sobě sedm lidí a myslím si, že důvodem bylo to, že uvěřili výkonu a vlastnění a uvěřili v nutnost zařadit se do mainstreamové společnosti.

 Máme se nejlépe jak jsme se kdy měli a nevěřím tomu, že bude po materiální stránce lépe. Mně je lépe den za dnem, když si přestávám vyčítat, že nemám vilu se zahradou, že jsem se nikam tímhle způsobem nedopracovala. Ráda píšu a ráda mluvím s lidmi. Žiji v hojnosti.

 

Esej „O smyslu vědy“ je možné stáhnout na webových stránkách Britských listů: http://www.blisty.cz/files/knihy/petakova_o-smyslu-vedy/petakova_o-smyslu-vedy_2009.pdf. Autorka také jeden výtisk zdarma věnovala naší Univerzitní knihovně.

 

Kateřina Šraitrová

studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT,

moderátorka Science Café Pardubice

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo