Od června 1968 přicházely vážnější náznaky hrozící invaze

14. srpna 2014

Rozhovor s PhDr. Milanem Bártou, historikem z Ústavu pro studium totalitních režimů.

 

Z jakého důvodu jste si vybral pro svoji badatelskou činnost Pražské jaro?

 

Byla to náhoda. Stejná náhoda, jako že jsem se stal historikem 20. století. Vždy jsem chtěl být učitelem. Svou diplomovou práci jsem obhájil na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem a mým zaměřením byl raný novověk, konkrétně 16. století. Jednoho dne mi zavolal kamarád s tím, že se v Úřadu pro rekonstrukci a vyšetřování zločinů komunismu v Praze uvolnilo místo a jestli bych se nechtěl přihlásit do konkurzu. Přesto, že mě dějiny 20. století moc nezajímaly, jsem se přihlásil. Úspěšně jsem prošel pohovory a na dané místo jsem nakonec nastoupil. Později jsme byli převedeni pod Ústav pro studium totalitních režimů, který byl založen začátkem roku 2008. Krátce po založení za námi přišel tehdejší ředitel Žáček s tím, že se blíží výročí srpnových událostí a toto téma je třeba zpracovat. Dostali jsme tedy za úkol něco vymyslet. S kolegou jsme se nakonec rozhodli kompletně zpracovat oběti okupace. Tímto způsobem jsem se tedy dostal k Pražskému jaru.

 

Pojďme se tedy zaměřit na Pražské jaro konkrétněji. Co vedlo k uvolnění atmosféry na počátku roku 1968?

 

To je jedna z velkých otázek. Proč najednou nastal tento zlom, když ještě koncem roku 1967 a na samém počátku roku 1968 nebyla veřejnost informována o dění ve vrcholných funkcích komunistické strany? Změny byly zpočátku vnímány jako vnitrostranický puč, kdy byl neoblíbený Antonín Novotný smeten a nahrazen někým novým – Alexandrem Dubčekem. Alexandr Dubček, který přišel ze Slovenska, byl poměrně neznámý. Onen zlom zahájila média, která v polovině ledna roku 1968 začala o dění informovat veřejnost a jakousi vnitřní cestou sama zrušila cenzuru. Tím, že vrcholné orgány nereagovaly a novináře netrestaly, si dovolila média více a byla stále otevřenější. Během několika týdnů, spíše dnů, byla veřejnost o situaci poměrně dobře informována. Zjistila, že má možnost se projevit a dokonale toho využila.

 

Předcházela vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území vyjednávání s představiteli československé vlády?

 

Samozřejmě.  Zhruba od června přicházely vážnější náznaky toho, že hrozí invaze. Řada vrcholných politiků před touto hrozbou varovala, nicméně Dubček upozornění nedbal. Věřil, že Brežněv nezasáhne a myslel si, že se této možnosti dá vyhnout. Varovné signály, které měl, neprezentoval na veřejnosti a v některých případech ani ve vrcholných orgánech. Zamlčoval je. Odmítal uvěřit, že by k  invazi mohlo dojít. Na druhou stranu je otázka co by naše vedení dělalo, kdyby o invazi vědělo. Nebyla možnost postavit se na ozbrojený odpor. Dopadlo by to jako v Maďarsku v roce 1956. V podstatě nezbývalo než čekat, jak se věci vyvinou, snažit se jednat a posílit svou pozici. Dokázat, že výtky nejsou oprávněné.

 

Jak byla invaze prezentována občanům v zemích komunistického bloku?

 

Invaze byla prezentována jako internacionální pomoc v době, kdy je ohrožen socialismus, v Československu hrozí kontrarevoluce, vstup západních vojsk a odtržení od sovětského bloku. Vzhledem ke strategické pozici našeho státu se argumentovalo i tím, že se západní armády vklíní do komunistického bloku. Pokud budete číst ruskou odbornou literaturu, která dnes vychází, tak i zde je udáváno, že šlo o internacionální pomoc. Na jedné straně jsou vyčíslovány ztráty na životech československých občanů, ale na druhé straně jsou udávány počty vojáků, kteří byli zabiti kontrarevolucionáři a pravicovými elementy. Trvá to dodnes a tyto informace nalezneme nejen v memoárech vojenských generálů.

 

Zhruba před dvěma týdny jsme si připomínali 45. výročí upálení Jana Palacha. Jeho postava je jedním z nejvýraznějších symbolů odporu proti normalizaci. Občas ale zaslechneme dodatek, že nebyl první ani poslední, kdo se upálil na protest proti komunistickému režimu či normalizaci. Proč se o ostatních příliš nemluví?

 

Palachův čin byl „naplánován“ na polovinu ledna roku 1969, kdy již docházelo k určitému útlumu veřejnosti, kterou svým činem dokázal pozvednout. Význam jeho činu tedy spočívá ve „správném načasování“ i v tom, že byl tento případ hodně medializován. Dodnes je Palach uváděn jako první veřejná oběť, ke které v naší republice došlo. Jeho následovníci již takto prezentováni nejsou.  Obrovská vlna, vyvolaná smrtí Palacha, však pokračovala pouze několik dní. Situace velice rychle ochladla a vrátila se zpět k normálu.

Vzpomínám si na případ pana Plocka z Ostravy, který jsem poměrně nedávno řešil. Pan Plocek se upálil jako třetí oběť. V jeho případě byl ovšem problém s tím, že před rokem 1968 byl poměrně aktivním členem komunistické strany. Kolegové z Ostravy mě požádali o odborný názor, zda svým předchozím členstvím do značné míry tento čin nenegoval.

Po roce 1989 bylo třeba najít hrdiny. Někoho, kdo se nepoddal, nevzdal a pokračoval v odporu. 

 

Kateřina Šraitrová, moderátorka Kavárny Universitas,

studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT.

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo