Rozhovor s Mgr. art. Lubošem Machačkem a BcA. Danou Macounovou

30. dubna 2013

Od kdy datujeme počátky konzervace a restaurování památek? Kdy si lidstvo uvědomilo tuto potřebu?

L. M.: Obecně můžeme říci, že počátky památkové péče v tom dnešním slova smyslu nalezneme někde v 19. století. Z dřívější doby není zaznamenán žádný kontinuální zájem společnosti o ochranu památek. Samozřejmě, že se památky jako jednotlivosti ochraňovaly a v průběhu minulých věků se o ně pečovalo. Systematická péče je však zaznamenána až od 19. století. Z období renesance máme ale zachovány zprávy, že některé významné osobnosti s dostatečným společenským a uměleckým kreditem, jako například Rafael, byly jmenovány konzervátory, tedy těmi, kteří měli dohlížet na péči o tehdy ceněné památky.

D. M.: Pokud lidé v minulosti vytvářeli nějaké předměty či objekty umělecko-řemeslné nebo umělecké povahy, pak měli většinou sami zájem na tom, aby ony objekty vydržely co nejdéle. V antice byly sochy například napouštěny za horka olejem a chráněny nátěry. Již tento postup můžeme označit za jakousi konzervaci, je zde přítomna myšlenka prodloužení životnosti materiálů, ze kterých byla díla vytvářena.

 

Jaké materiály se v dřívějších dobách ke konzervaci a restaurování památek využívaly?

L. M.: Jestliže mluvíme o renesanci, tedy o období, kdy začaly první snahy o péči o památky, pak se používaly materiály, které byly používány v tehdejší výtvarné tvorbě a na které byli lidé zvyklí. Pochopitelně byly snahy použít materiál, ze kterého bylo dílo zhotoveno. Využívaly se lokální materiály, v té době většinou přírodní. Nebyl tehdy ještě plně vyvinut smysl pro materiál a pro jeho hodnotu. Více než materiál se ctila samotná myšlenka. 

 

Dnes budete hovořit o využití nanomateriálů ve Vašem oboru. V čem spočívají jejich výhody?

L. M.: Pro naše účely mají nanomateriály výhodu, která plyne už z jejich názvu. Nano znamená, že částice, se kterými pracujeme, jsou skutečně malé. Toho využíváme například při zpevňování zkorodovaného materiálu, například kamene, kde nám nanočástice obsažené ve zpevňovacích prostředcích  umožňují proniknout hluboko do struktury restaurovaného díla. Běžným prostředkům, které mají větší částice, se to nemusí podařit. Další výhodou je velký měrný povrch částic, díky kterému jsou velmi reaktivní.

 

Zúčastnili jste se restaurování mnoha památek. Najde se mezi nimi nějaká výjimečná, která na Vás zapůsobila více než ostatní?

L. M.: Téměř každá památka, které se věnujete delší dobu, vás něčím osloví. Každá je něčím výjimečná. Nedá mi to však, abych nezmínil bývalý klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích, kde jsme shodou okolností ke zpevňování historických omítek používali právě nanomateriály. To místo má nezaměnitelnou atmosféru, jedná se totiž o pozůstatky bývalého kláštera. Procházíte se po trávě, kolem vás obvodové zdi chrámu a nad hlavou obloha, sestoupíte do ambitu, kde se Vám otevře pohled na bývalý rajský dvůr dnes zarostlý hustou vegetací. Po stěnách se vinou listy břečťanu… Toto místo má velmi silného genia loci a je až magické. Jedinečná je také jeho poloha – Dolní Kounice jsou malé město, kde stojí klášter, hrad, několik kostelů… Všem vřele doporučuji jeho návštěvu.

D. M.: Jak říkal kolega – každé památce je nutné věnovat určitý čas.  Mnohdy musí člověk na místě, kde restauruje, přespávat a delší dobu pobývat.  Obecně to ne vždy bývají příznivé podmínky. Tím spíše ale nasajete atmosféru a zažijete velmi zajímavé okamžiky. Vznikají také nová přátelství s lidmi, kteří se o památky starají. Není výjimkou, že se restaurátoři po zbytek života vracejí na místa, kde pracovně strávili třeba půl roku.

 

Fakulta restaurování sídlí v Litomyšli. Máte nějaké své oblíbené místo v tomto městě?

L. M.: Zůstanu u atmosféry. Mým nejoblíbenějším místem hned po škole, kde jsem studoval a pracuji, byla Čajovna v muzeu, která měla silného genia loci. Je veliká škoda, že skončila. Místo na stráni Olivetské hory bylo úžasné. Spojitost architektury muzea, nedalekého zámku, kostela piaristů a historické lipové a kaštanové aleje s tichým zákoutím zahrádky čajovny bylo skutečně výjimečné. Litomyšlská architektura je samozřejmě kapitola sama pro sebe. Ať už ta renesanční, nebo ta nejnovější. Město se snaží přivést nové i renomované architekty, kteří zatím, dle mého názoru, zdařile historickou architekturu doplňují.

D. M.: Ráda se koukám na Litomyšl shora. Vyrážím nad Litomyšl, třeba na Černou horu nebo na kopec nad židovským hřbitovem, kde je možné pozorovat architekturu a vývoj města. Vystihuje to známý litomyšlský slogan: „Litomyšl jako na dlani“. Stále mě také okouzluje podloubí na náměstí, kde se člověk ani po šesti letech strávených v Litomyšli, není schopen zorientovat ve své momentální poloze.

 

Co jste říkali na umístění Perské věže před historický dům U Rytířů?

L. M.: Zvykl jsem si, ale že by se mi to líbilo, to nemohu říct. Nejde ani tak o objekt samotný, jako o jeho umístění. Nikdy není nic samo o sobě. Ať je to umělecké dílo či něco jiného. Vždy je to spojené se svým okolím. Umístění na náměstí mezi parkující automobily blízko fasády domu U Rytířů mi nepřišlo jako dobrý nápad.

D. M.: Tato záležitost byla pro nás jako pro Fakultu v jistém slova smyslu kontroverzní. Naši kolegové právě měli za úkol udělat průzkum historické fasády, což za přítomnosti tohoto nerezového zrcadlícího se průzkumníka nebylo dost dobře možné.

 

Kateřina Šraitrová, moderátorka Science Café Pardubice

Studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo