Tápeme v tom, co bychom od univerzit vlastně měli požadovat

14. července 2014

Rozhovor s dr. Alešem Prázným z katedry filosofie FF UPa

 

„Učitel zde není pro žáka, ale oba jsou zde pro vědu. Učitelova činnost je závislá na přítomnosti žáků a bez nich by nemohl úspěšně postupovat vpřed. Kdyby se kolem něho žáci sami od sebe neshromáždili, musel by je vyhledat.“

W. Humboldt

 

Kde má své kořeny idea univerzity?

 

Otázka po kořenech idey univerzity je složitá: I když univerzity vznikaly až ve středověku, a to od 11. a především od 12. století, samotná idea univerzity jako akademického společenství, které je oddáno teoretickému životu (bios theoretikos), je mnohem starší. Jde tu vlastně o antickou ideu, jejíž první ohlasy nalézáme už u Platóna. Mnohá moderní pojednání o univerzitě se však dovolávají především dvou myslitelů: německého filosofa Wilhelma von Humboldta, který připravil rozsáhlou školskou reformu v Prusku, a kardinála Johna Henryho Newmana, jenž je znám jako autor klasického díla anglické literatury The Idea of a University (k dispozici on-line na: http://www.newmanreader.org/works/idea).

 

Kdo to byl Wilhelm von Humboldt?

 

Wilhelm von Humboldt (1767–1835) byl německý myslitel, filolog, filosof a rovněž člověk praktického zaměření, který se věnoval diplomacii; velmi se zajímal o Francouzskou revoluci a dokonce se účastnil jednání francouzského Národního shromáždění. Humboldt byl značně ovlivněn francouzským filosofem a matematikem Condorcetem, který tehdy předložil Národnímu shromáždění plán na reformu školského systému ve Francii. Snad poprvé se tu v relevantních politických souvislostech objevuje myšlenka všeobecného vzdělání, které nebude dostupné pouze privilegovaným společenským vrstvám. Humboldt pak pod vlivem těchto událostí promýšlí koncepci německé vzdělávací soustavy. Školská reforma se mu podařila až po Napoleonově vítězství nad Pruskem a Ruskem u Jeny a Auerstedtu (1806), kdy Humboldt za Napoleonova „protektorátu“ nad Pruskem zakládá berlínskou univerzitu (1810), která se stává vzorem pro formování německých a posléze většiny evropských a světových univerzit.

Humboldtova idea univerzity spočívá v jednotě bádání (vědy) a výuky, přičemž smyslem vědeckého života není žádný utilitarismus, nýbrž hledání pravdy. Věda tak podle Humboldta slouží formování duchovního života člověka. Toto spojení bádání (vědy) a výuky je naprosto zásadní a je něčím nenahraditelným. Ovšem nepostradatelné jsou i další dva principy: svoboda ve výuce a bádání (vyučující i studenti si vybírají předměty, kterými se budou zabývat) a akademická samospráva.

 

Jaká je situace kolem ideji univerzity dnes? Existuje vůbec nějaká?

 

V dnešní době se univerzity potýkají s dosud nevídanou masifikací, která v mnohém ohledu znemožňuje uskutečnění původní ideje univerzity. Žijeme v době, kdy zodpovědná místa vědí velmi málo o tom, co bylo původním smyslem univerzity a co by jím mělo být nyní a v budoucnu (a pokud to vědí, pak to není příliš patrné). Současně tápeme v tom, co bychom od univerzit vlastně měli požadovat. Tato ideová neurčitost až vágnost vede k tomu, že se dnes otázky univerzity redukují převážně na technicko-organizační problémy a otázky myšlenkové (či spirituální) identity této instituce se často nahrazují „toulavými“ floskulemi. Jednou z otázek, která se v současnosti vytrácí, je vztah teorie demokracie a teorie výchovy. V tomto smyslu apeloval na univerzitní vzdělanost Jaroslav Pánek, když přebíral na Univerzitě Pardubice čestný doktorát (2010). Dnes se toto téma znovu pozvolna objevuje, ač se jím zabývali myslitelé Platónem počínaje a Kantem, Deweyem, Jaspersem a Honnethem konče. Všimněte si kupříkladu té obsese s uplatněním na trhu práce v profilech absolventa v akreditacích studijních oborů a programů. Ovšemže je to nyní důležitá a nezbytná věc, nicméně neméně zásadní je také to, jak absolventi přispějí ke kvalitnějšímu občanskému, tj. politickému životu. Tedy nejde jen o tu stránku ekonomickou: člověk není jen animal laborans, ale rovněž homo politicus. Samozřejmě tu myslím na obecný vztah k věcem veřejným, nikoli nějaké politické partajničení – to na univerzity nepatří.

 

Co Vás vedlo k tomu zabývat se ideou univerzity?

 

Před několika lety se mi dostal do rukou dnes již legendární sborník Obnova ideje univerzity, který v roce 1993 vydalo Karolinum a jehož editorem byl nedávno zesnulý Jiří Fiala. Sborník tehdy vyšel česky a současně anglicky a představil některé zásadnější texty k tématu, o němž se u nás příliš nepsalo. Po dlouhou dobu to u nás byla ojedinělá publikace na toto téma. (Bylo vlastně paradoxní, že se v devadesátých letech minulého století v ČR mohutně zakládaly univerzity, aniž by tu byla k dispozici literatura přibližující zásadním způsobem étos univerzity). Zmíněný sborník nás inspiroval k uspořádání konference Idea univerzity v dnešní době (2008), která se setkala s mimořádným ohlasem, a vzešlo z toho mnoho podnětů – např. projekt OPVK Idea univerzity.

 

Čemu se věnujete ve své současné badatelské činnosti?

 

V současnosti připravujeme k vydání publikaci Idea univerzity: mezi Humboldtem a dneškem, která by měla do konce roku 2014 vyjít v nakladatelství Filosofia. Kniha bude obsahovat několik studií k tomuto tématu od současných autorů. Pozoruhodná bude i tím, že představí jakousi antologii textů především z období německého idealismu. Právě toto období je pro porozumění moderní univerzitě velmi potřebné, neboť se zde rýsovaly základy moderního univerzitního vzdělání. 

 

Kateřina Šraitrová, moderátorka Kavárny Universitas,

studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo