Chetitská města jsou jedním ze základních inspiračních zdrojů stavby našich měst, říká Šilhánková

11. září 2015

Rozhovor s docentkou Vladimírou Šilhánkovou, která se ve své práci zabývá urbanismem, územním plánováním a regionálním rozvojem.

 

 

Jak jsou stará chetitská města?

Chetitská města jsou stará více než tři tisíce let. Říkáme sice, že jsou stará, ale tím myslíme dobu, kdy chetitská města zanikla tedy to, že v podstatě už  téměř tři tisíce let neexistují. Jejich výstavba a život v nich se odehrávali přibližně mezi druhým a prvním tisíciletím před Kristem. Chetitská říše byla relativně dlouhověká.

 

V jakém stavu se nám města dochovala?

Dochovala se ve stavu ruin (a archeologických lokalit). Některá města byla patrná i bez provádění vykopávek. Tím se vlastně podařilo Chetity objevit, protože již ve starověku byli zapomenuti. Strabón, který žil na přelomu letopočtu, už o Chetitech vůbec neví a nepíše. Chetité byli znovu objeveni až v polovině 19. století právě díky objevu ruin města Chattušaš, hlavního města jejich říše. Většina měst byla ale úplně skryta pod povrchem a objevují se postupně dodnes v podobě archeologických nálezů.

 

Vymykají se něčím tato města? Jsou něčím výjimečná?

Vymykají se tím, že jsou tak stará a jsou přechodovým prvkem mezi přední Asií a Evropou. Chetitská města byla inspiračním zdrojem či předobrazem měst krétských, která byla předobrazem měst řeckých a ta byla zase předobrazem měst římských… a tak dále až do současnosti. Jedná se vlastně o jeden ze základních inspiračních zdrojů stavby našich měst. Vždy se říká ,již staří Řekové‘, ,již staří Římané‘, ale ani oni to nevymysleli. Přebírali to ze starších kultur a Chetité, jako první nám známí Indoevropané, jsou jedním z velmi významných inspiračních zdrojů. Například starověká egyptská města byla pojata úplně jinak.

 

Kolik chetitských měst jste navštívila?

Zatím pouze tři, ale plánuji navštívit další. Zatím jsem byla v Chattušaši, v Káneši (dnešní Kültepe) a v Arrině. Příští rok plánuji navštívit Zincirli a ještě další města jako třeba Karchemiš. Ta se ale nachází až na syrské hranici a ta je v tuto chvíli nedostupná. Touto oblastí protéká Eufrat, na níž je historická hranice (dnes syrsko-turecká) a Karchemiš je vytrčený ostroh nad řekou. V dnešní situaci je nereálné se tam podívat. Do chetitských měst jezdím o jarních prázdninách, kdy je tam s ohledem na počasí pro nás jediná snesitelná doba. V zimě je tam hrozná zima, což by si člověk při pohledu na mapu vůbec nepomyslel. Vládne tam ale vnitrozemské klima a v zimě tam jsou holomrazy. V létě je tato oblast zase neuvěřitelně vyprahlá. Období předjaří a jara je tedy optimální dobou.

 

Co Vás osobně na těchto městech nejvíce zaujalo?

Fascinují mě všechna starověká města. Ta, která se dají z dnešního pohledu studovat, jsou obvykle mrtvá, protože kdyby nebyla mrtvá, další generace by ten starověk převrstvily. V chetitských městech oproti jiným starověkým lokalitám mě zaujalo, že jsme tam byli úplně sami. Jsou minimálně navštěvována. V Turecku, v Efezu či staré Smyrně jsou hory turistů. V Efezu jde člověk vyloženě v davu. V chetitských městech bylo ale úplně prázdno. V celé Chattušaši jsme s dětmi byli sami. To bylo velmi zvláštní a specifické. Také v hotelu jsme byli úplně sami. Nevím, proč tato města nejsou navštěvována. Možná jsou navštěvována v jinou roční dobu. Pak ale nevím, proč tam lidé jezdí v dobu, kdy je tam počasí opravdu nepříjemné.

 

Vypadá to, jako kdyby tato města byla znovu zapomenuta.

Je to možné. U Chattušaše byl aspoň prodejce lístků. Ve zbylých městech nebyl opravdu vůbec nikdo. Byla tam jen branka a „město“.

 

Pokud se architekt vydá do starověkého města, najde tam i po tisíciletích nějakou inspiraci do svojí práce?

Spíš tam člověk získá pokoru k času. Lidé, kteří tam žili, nám byli určitě v mnoha věcech podobní. Dají se tam nalézt prvky každodenního života. Třeba dlážděné ulice. Když si představím, že po těch ulicích před třemi a půl tisíci lety lidé chodili za prací a za nákupem, tak mě to velmi dojímá. Že by to byla ale vysloveně inspirace pro aktuální architekturu, tak to asi ne. Člověk tam nalezne pokoru a pochopení koloběhu života. Uvědomí si, že čas není jenom lineární, jak ho vnímáme v současnosti my, ale že je taky cyklický. Generace se obnovují a děje ve městech se opakují. Čas plyne i jinak než si každodenně představujeme.

 

Na konec trochu odbočím od Chetitů. Zabýváte se regionálním rozvojem. Co si pod tím pojmem můžeme představit?

Regionální rozvoj je v současné době velmi oblíbený termín. Snažíme se vymyslet jak se co nejlépe starat o prostor, ve kterém žijeme. K našemu životu nám přestala stačit města, takže je to vše, co zahrnuje rozvoj prostorů, v nichž se pohybujeme. Kromě města a jeho zázemí to jsou vesnice a vysloveně volná krajina, kterou využíváme k životu mnohem více než třeba středověký člověk. Jde o vytváření podmínek a prostředí pro to, aby se nám dobře žilo.

 

Kateřina Šraitrová, moderátorka Kavárny Universitas,

studentka magisterského studijního oboru Materiálové inženýrství FChT.

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo