Byly a jsou generace, které si pamatují přerušení rodové tradice a které to komunistickému režimu v životě nezapomenou

8. října 2013

Rozhovor s Mgr. Jiřím Urbanem, historikem Ústavu pro studium totalitních režimů

 

Působíte na Ústavu pro studium totalitních režimů, který byl založen poměrně nedávno. Co je pracovní náplní zaměstnance tohoto ústavu? Jak vypadá Váš pracovní den?

 

Ústav pro studium totalitních režimů má za sebou již pět let fungování. Co se pracovní náplně týče, záleží, na jakém úseku pracujete. Já osobně pracuji na Oddělení zkoumání komunistické doby, tudíž na úseku výzkumném. Můj pracovní den je tedy pestřejší.  Není omezen pouze na sezení u počítače. Do mé práce patří zkoumání archivních materiálů a také vyhledávání pamětníků. Zajímám se o dobu, kterou ještě naši prarodiče a praprarodiče pamatují.  Nedílnou součástí mé práce je také přednášková činnost a pořádání různých akcí.

 

Na naší univerzitě přednášíte kurz „Vyrovnávání se s komunistickou minulostí“. Jak na tom česká společnost je? Dá se říct, že jsme se s touto minulostí již vyrovnali, nebo nás naopak čeká ještě dlouhá cesta?

 

Mám-li odpovědět jednoslovně, pak musím říct, že ne. Tento proces stále probíhá nejen u nás, ale i v okolních zemích, které mají komunistickou minulost také dánu do vínku poválečných dějin. Zároveň je to ale faktor, který mě na tomto kurzu, který je povinný pro studenty magisterského programu soudobých dějin, baví. Moje přednášky nejsou žádný semestr stejné. Pro studenty je připraven kurz, který se skládá ze dvou stěžejních témat. Prvním je polistopadový vývoj v československém prostředí – tedy samostatný akt vyrovnávání se, který trvá dodnes. Druhým tématem je vyrovnávání se prostřednictvím poznávání charakteristických rysů režimu. Nejedná se tedy o výklad dvaačtyřicetiletého komunistického experimentu v Československu. Snažíme se postihnout, co přivedlo režim k životu, udržovalo jej a vedlo k jeho zániku.

 

Jaký je Váš názor na stále narůstající počet voličů KSČM?

 

Pokud jde o trend samotný, pak není českou výjimkou. Podobně je tomu i v jiných postsocialistických zemích. Osobně zde vidím dva faktory. Jednak jde o skupinu nejen mladých lidí, ale lidí napříč věkovým spektrem, která nemá zájem hlouběji pronikat do politických dějin a dějin každodennosti toho dvaačtyřicetiletého období. Jednak jde o jakousi kocovinu, rozčarování, že více než dvacet let po Sametové revoluci stále není vše dle našich představ. Na jednu stranu těmto výtkám rozumím a snažím se je pochopit. Na druhou stranu období po Listopadu z mého pohledu není ještě dostatečně dlouhé na to, aby se změnilo myšlení, jednání a charakteristiky lidí, které po dvě generace komunistický režim produkoval. Vlastně to stále souvisí s předchozí otázkou.  

 

V rámci výuky zde na univerzitě se setkáváte s mladými lidmi. Jaké je povědomí mládeže o komunistickém režimu? Mají představy realistické, či naprosto zkreslené?

 

Na univerzitě je toto povědomí dobré. Pracuji se studenty, kteří již přišli studovat historii a navíc se studenty, kteří se v rámci svého studia specializují na soudobé dějiny. Nicméně sbírám zkušenosti i z přednášek na základních či středních školách. Zdá se mi, že i zde je povědomí dobré. Vypovídací vzorek mých zkušeností ale nepokrývá celou společnost. Kam si mě pozvou na přednášku, tam se chtějí něco dozvědět o tom, co patří do mé práce, tedy o realitě dané doby. Samozřejmě, že dnešní komunisticky či ultralevicově orientovaná mládež o takovéto poznání či přednášky nestojí.

 

Zabýváte se kolektivizací venkova, v rámci které mnozí lidé přišli o svoje hospodářství. Jak probíhá jejich vyrovnávání? Jsou s tím lidé po těch několika desítkách let smířeni, nebo v nich stále přetrvává pocit křivdy?

 

Tato otázka by byla na samostatnou přednášku. Je to velice zajímavé téma, ale složité a do určité míry i rozporuplné. Kolektivizace, která v Československu odstartovala na jaře roku 1949, byla přijímána většinovým nesouhlasem, odporem. Na druhou stranu, když už k ní oněmi nevybíravými způsoby došlo, lidé tuto realitu přijímali s pohledem, který nejlépe vyjadřuje pamětnická glosa: „Nedalo se nic jiného dělat. Muselo se žít v tom, co bylo.“ Abychom byli upřímní, v 70. a 80. letech již zkolektivizovaný venkov prosperoval. Sice to nebylo z ekonomického pohledu úplně košer a prosperoval za cenu obrovských finančních dotací od státu. Ne všude se dařilo jako ve Slušovicích, ale celkově se dařilo. Na venkově rostly kulturní domy, knihovny, rozvíjel se kulturní program a podobně. Přišel také fenomén dovolené, kterou zemědělský stav před kolektivizací neznal. Máme tu však zajímavý rozpor či zvláštnost. Ze zemědělského stavu, který se brání kolektivizaci, se na konci režimu stává třída obyvatel, která je jednou z jeho opor. Venkov si zkrátka v 80. letech již neměl na co stěžovat.

 

Nyní se vrátím k Vaší otázce. Byly a jsou generace, které si pamatují přerušení rodové tradice a které komunistickému režimu v životě nezapomenou, že tuto tradici zpřetrhal. Stále to patří k  vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Na druhou stranu polistopadový vývoj, který se snažil napravovat křivdy skrze rehabilitace, odškodňování a restituce, nebyl schopen vyrovnání se na venkově dosáhnout. Podívejme se na otázku restitucí. Vrátíte-li člověku v 90. letech deset, dvacet hektarů půdy, které jste mu vzali před čtyřiceti lety, tak již nedokáže uživit rodinu takovým způsobem, jak tomu bylo ve 20., 30. či 40. letech. Je zde určité střízlivění, které se dělí do dvou proudů. Jedni jdou proti proudu a snaží se zuby nehty navázat na zpřetrhanou rodinnou tradici. Jsou ochotni investovat a zadlužit se. Druzí jdou s proudem. Nemají chuť se obléknout do monterek a od slunka do slunka pracovat na půdě, jak tomu dřív bývalo. Těchto lidí je většina. Přerod ze soukromého hospodáře, který sleduje všechny vlivy ovlivňující zemědělství, v zaměstnance s pravidelnou pracovní dobou je v podstatě jeden z největších sociálních přerodů společnosti, který se během oněch dvaačtyřiceti let udál. Období komunismu trvalo moc dlouho na to, aby se věci uváděly v původní stav. Dalším faktem je, že kdyby nenastoupil poúnorový režim a nebyla by provedena kolektivizace, tak vývoj zemědělství, jak víme ze zemí, kde se komunisté nechopili moci, by šel stejnou cestou. Docházelo by k zvětšování obdělávané výměry půdy, investování do mechanizace, omezování velkého počtu drobných rolníků, kteří hospodařili na hektaru či pěti. Dělo by se to ale přirozenou a nikoli takto nevybíravou, násilnou cestou. V tom je zásadní rozdíl!

 

Kateřina Šraitrová, moderátorka Science Café Pardubice,

studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT

 

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo