Pohled do nitra Norského vysokého školství - Erasmus studijní pobyt

12. března 2013

 

Jako účastník zahraničního studijního pobytu, kterých je chválabohu čím dál tím více, pocítil jsem i já potřebu podělit se o své zkušenosti. Když dodám, že cílovou universitou, na které jsem strávil jeden semestr svého magisterského studia, je University of Agder v Norském království, čtenáře snad příliš nepřekvapí, že předmětem mého referování bude úroveň vysokého školství v Norsku.

 

Pro pořádek bych na úvod měl uvést, že University of Agder (UiA) je co do počtu studentů (okolo 10 000) srovnatelná s Univerzitou Pardubice. Nachází se ve městě Kristiansand na nejjižnějším cípu Norska zhruba 300 kilometrů jihozápadně od Osla. Důležitý je i fakt, že UiA je poměrně mladá, status univerzity získala až v roce 2007. Přestože je v mnoha ohledech mezi norskými vysokými školami jedinečná, myslím, že na svých zkušenostech mohu dobře demonstrovat postřehy z nitra vysokoškolské výuky v Norsku, protože norské vysoké školství podléhá značné míře standardizace ze strany státu.

 

To, že veřejné služby a tedy i školství je v Norsku na jedné z nejvyšších úrovní, je poměrně známá věc. Vychází to z povahy Norska jako bohatého státu s vysokou životní úrovní. Svými zkušenostmi bych však rád poukázal na to, že ne pouze množství peněz dělá z norského školství to, čím je. Proto jsem se rozhodl věnovat se problémům, na které jsem narazil, ve dvou rovinách. Do první roviny bych zařadil ty aspekty, které jsou velkou měrou spojeny s financováním školství, legislativou a podobně. Jednoduše řečeno věci, které se v našem vysokém školství dají změnit pouze cestou shora ze strany vlády, zřizovatelů atd. a tedy věci, jejichž případná změna si vyžádá delší čas. V druhé rovině se naopak nachází problémy, které můžeme ovlivnit na té nejnižší úrovni. Kde tedy můžeme začít od sebe. Je to především přístup studentů, vyučujících a věci, o kterých může rozhodovat univerzita.

 

Pokud se nejprve budeme pohybovat v první zmíněné rovině. Věc, kterou bych měl zdůraznit přednostně je fakt, že do tamního školství plynou neúměrně větší finanční prostředky než u nás. To je patrné napříč všemi aspekty studentského života na UiA. Především se pak odráží v zázemí (prostory pro studenty, knihovna, ubytování, menza,…). Jak jsem již zmínil, je tento stav spojen s bohatstvím Norska a s všeobecně vysokou tamní životní úrovní. V této věci (s ohledem na současnost) asi nezbývá než pokývat hlavou a tiše závidět.

 

Druhým významným bodem, který bych rád zmínil v této rovině je propojení vysokého školství s praxí. Zde by se již kroky ze strany vlády a univerzit podnikat daly a dle mého názoru podnikat měly. V Norsku téměř není šance, pokud student, alespoň trochu chce, aby se záštitou školy nesehnal praxi, stáž nebo rovnou placenou pracovní pozici. Obory na tamních univerzitách nevznikají jen tak zbůhzdarma, ale po podrobné analýze uplatnění budoucích absolventů oborů a v přísné spolupráci se soukromým sektorem i veřejnou správou. Výuka je taktéž více zaměřená na aplikovatelnost nabytých znalostí a existuje snaha o minimalizaci samoúčelnosti. Zmíněný fenomén není výsadou pouze Norska nebo Skandinávie, ale dle mých rozhovorů s jinými zahraničními studenty prakticky všech západních zemí. I tento fakt přispívá k situaci, že nezaměstnanost mezi absolventy univerzit Norsku je lehce nad dvěma procenty. O podobných číslech si zejména v současné době můžeme nechat pouze zdát.

 

Pro čtenáře budou však patrně zajímavější problémy z druhé zmíněné roviny. To byly věci, které se dotýkaly nás zahraničních studentů v každodenním studentském životě na UiA a které se nás dotýkají i doma. Norské vysoké školství je dobře fungujícím systémem, kde prakticky vše pozitivně ovlivňuje vše ostatní v pomyslném kruhu. Prvně bych se zaměřil na přístup studentů. Na norských vysokých školách (často na rozdíl od těch českých) studují opravdu jen ti studenti, pro něž vysoká škola byla předmětem svobodné volby, pro zájem o studium samotné, nikoli jen pro získání titulu. Tento fenomén vychází i z faktu, že v Norsku není bráno za nijak podřadné dělat pracovníka s nižším než maturitním vzděláním a ani platové ohodnocení těchto profesí není propastně nižší než u vysokoškolských absolventů. Akreditované studijní programy se v Norsku skládají často z menšího počtu opravdu stěžejních předmětů, což studentům pomáhá soustředit svoje úsilí na to, co je opravdu zajímá. Přístup studentů k výuce je pozitivní a není brán jako nutné zlo při cestě za titulem. To se odráží v každodenní práci studentů a ve výsledku samozřejmě i ve zkvalitnění výuky obecně.

 

Přístup vyučujících je často také znatelně odlišný, pokud mohu soudit ze svých zkušeností, tedy ze studia v délce jednoho semestru a z rozhovorů s ostatními studenty. Tamní vysokoškolští pedagogové mají neustále na paměti základní pravidlo tkvící v tom, že se snaží svou činností usnadnit studentům proces osvojení potřebných znalostí a nezapomínají tedy na hlavní účel školy obecně a tím je něco se dozvědět, něco se naučit. Bohužel musím konstatovat, že z našeho školství mám občas opačný pocit. Výsledkem je tedy pro nás trochu nepochopitelný paradox, že studium v Norsku (alespoň dle mé zkušenosti) je sice lehčí, ale naučíte se toho víc.

 

V závěru bych rád podotkl, že asi nikoho příliš nepřekvapí, že po zkušenosti, kterou mi zahraniční pobyt poskytl, jsou moje postoje vůči některým aspektům tuzemského vysokého školství kritické. Umocněno je to ještě faktem, že jsem poznal, že spousta věcí, by se dala zlepšit i bez výmluv na finance, stačí začít u sebe. I díky všemu co jsem napsal, považuji možnost nahlédnout dovnitř norského vysokého školství za neocenitelnou
a nenahraditelnou zkušenost.

 

Miroslav Pásler

komentáře používají systém Disqus

Archiv článků v kategorii


Projekt Bravo