Rozhovor s doc. Janou Čechurovou, historičkou z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Existence svobodných zednářů je spojena se spoustou konspiračních teorií a různých výmyslů a historek. Kde se berou a jak se na ně dívají samotní zednáři?
Zednáři to v současné době berou již jako téměř marný boj s předsudky s tím, že je jejich povinností více se otevřít a vstoupit do veřejného prostoru, aby se i oni samotní nějak prezentovali. Jsou z toho ale pochopitelně nešťastní. Zřejmě bude ještě pár desetiletí trvat, než společnost začne řešit jiné věci a přestane ji to zajímat. Samotné konspirační historky mají několik příčin. Jednak je příčinou struktura jako taková. Dnes o zednářích můžeme říct, že jsou uzavřeni, ale na počátku 18. století to byla opravdu tajná společnost. Z důvodů bezpečnosti své schůzky utajovali, protože mezi nimi byly pokrokově smýšlející osobnosti, které se snažily reformovat společnost, a někteří byli velmi radikální například v oblasti vztahu k církvi. Měli tedy řadu důvodů domnívat se, že by byli zrazeni a čekal by je nějaký postih. Proto byli takto uzavření. Za druhé to také přispívalo k atmosféře v lóžích. K věrnosti, pocitu určité výlučnosti, bratrství až spříseženství. Dalším důvodem pro již zlidovělé předsudky je propojení této utajenosti s rituálem, který má sice pouze symbolický význam, nicméně odkazuje na středověk a je v něm řada dalo by se říci až morbidních prvků, které někdo z pohledu ortodoxního katolictví může považovat za problematické. V kombinaci s utajením to může vyvolávat pocit, že se tam děje něco nekalého. K tomu přispívá ještě fakt, že zednáři nekomunikovali s veřejností, tudíž se všechny historky ještě přiživovaly. Když někdo chtěl zednáře z něčeho osočit, nějaké konzervativní síly nebo církevní kruhy, tak to šlo docela dobře, jelikož jsou uzavření a nemohou o tom mluvit. Další věcí je, že se v zednářských lóžích soustřeďuje elita. Ve chvíli, kdy dojde k uzavření nějakého elitního spolku, to předurčuje k tomu, aby se tento spolek interpretoval, že jde o nějaký mocenský aspekt. Lidé nevěří, že to je pouze k sebezdokonalení či zdokonalení lidstva, ale hledají zde politický a mocenský podtext. Tato řada faktorů přispěla k tomu, že v lidovém povědomí, které bylo vytvářeno vulgarizovanou interpretací, po desítkách i stovkách let v otevřené občanské společnosti tyto historky stále přetrvávají. Těch pár zednářů, kteří vystupují na veřejnosti, se neustále snaží vysvětlovat jací jsou, ale většina z nich k této prezentaci na veřejnosti nemá moc chuť.
Existují země, kde počet zednářů je opravdu vysoký?
Obecně se zednáři jako téměř masová záležitost mohli rozvinout v těch zemích, kde jim nebyly kladeny překážky, což bylo v protestantských zemích. Svobodné zednářství je tedy hojně rozšířeno ve Spojených státech, Velké Británii, v protestantských částech Německa nebo ve Skandinávii. S tím, že je zde takové poloveřejné. Zednáři vstupují do veřejného prostoru, pořádají veřejné akce a nikdo svou příslušnost netají. Zároveň to už ale nemá atmosféru nějakého intimního prožívání. Byly také země, kde bylo zednářství poměrně rozšířeno i v katolickém prostředí, kde jim byly kladeny velké překážky pouze v určitých historických epochách, kdy se to stalo platformou pro dosažení pokrokářských pseudopoetických cílů. Masová rozšířenost a opravdu veřejné prožívání se ale váže k tomu protestantskému světu.
Kdy přišli svobodní zednáři do Čech?
Do Čech přišli v roce 1741, což je velmi brzy po jejich založení. První Velká lóže v Anglii vznikla v roce 1717 a u nás se tedy objevují s minimálním zpožděním. Zednářství s sebou přivezla francouzská armáda při tažení proti Marii Terezii, kdy s sebou francouzští vojáci přinesli tuto novinku až módní záležitost. Po odchodu francouzských vojáku se zednáři ještě chvíli organizovali, ale moc jim to nevydrželo. Netvořili další lóže a moc nevzkvétali. Od počátku 90. let 18. století můžeme hovořit o takovém zlatém desetiletí jejich rozšíření s tím, že následovalo pomalu sto let jejich neexistence. V císařském dekretu z roku 1801 byla vyhlášena nekompatibilita státní služby a účasti v různých i jiných podobných tajných spolcích. Pokud tedy měl někdo volit mezi prací a takovýmto spolkem, pak si samozřejmě vybral práci.
Jak byla společnost v té době nakloněna příchodu takového spolku?
V 18. století nemůžeme hovořit o žádné společnosti. Ani občanské ani jiné. Byla to elitní záležitost důstojníků, inteligence i části svobodných povolání. Gró bylo z aristokratických kruhů.
Je všeobecně známo, že svobodným zednářem byl Edvard Beneš. Jsou známa i další jména osobností z našich dějin?
Jména známa samozřejmě jsou, jelikož máme členské seznamy. K Benešovi bych chtěla říci, že sice byl zednář, ale jeho aktivita byla velmi limitovaná. Je absolutní nesmysl, že by se v této aktivitě vyžíval, i když se to pořád někde píše. Mezi další osobnosti patřil Jan Masaryk, Alois Rašín, Gustav Habrman nebo generál Eliáš. Nikdo z těchto politických exponentů ale nebyl zároveň na vrcholu zednářské struktury. V meziválečném období, kdy můžeme hovořit o jediném období, kromě současnosti, nerušeného konstituování a košatění zednářství, ty organizační struktury a řízení patřily jednak univerzitním učencům a jednak vysokým státním úředníkům. Politici tam občas byli, ale na to kolik bylo členů, jich bylo opravdu málo.
Jak je na tom zednářství v současné době? Je stále atraktivní pro nové členy?
O současných svobodných zednářích nemám kompetenci vydávat žádná svědectví. Z toho co ale vím z osobních zkušeností, tak pro část především intelektuální elity pořád atraktivní je. Do značné míry je to dáno i rodinnou tradicí, což byl v 90. letech významný faktor, když se muži rozhodovali, že se přidají ke svobodným zednářům. Dnes je ale ta nabídka podobných typů humanitních či charitativních společností docela velká. Pokud někdo chce, může si najít spousty jiných spolků.
A co svobodné zednářství a ženy?
Regule praví, že svobodní zednáři jsou jenom muži. Součástí regulérního řetězce uznaného z Velké Británie se vším posvěcením se může stát pouze svobodný, nezávislý a bezúhonný muž. Kromě těchto ortodoxních lóží existuje celá řada jiných paralelních uskupení, která mezi sebou komunikují. Existuje i ženské a smíšené zednářství, jejichž kořeny jsou v 18. století. Smíšené zednářství ale nikdy nebylo tolik reprezentativní a ani členství nebylo tak prestižní jako u regulérního zednářství.
Kateřina Šraitrová, moderátorka Kavárny Universitas,
studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT