O přizpůsobení světa či božstva lidským choutkám

Rozhovor s doktorem Tomášem Hejdukem z katedry filosofie Univerzity Pardubice

Jste autorem knihy Od Eróta k filosofii. Co Vás na Erótovi natolik zaujalo, že jste se mu začal věnovat?

Mladická nerozvážnost.  Prvotní zaujetí asi opravdu patřilo na stranu řekněme romantické představy o tom, že v životě nejde o nic víc než o lásku. Aniž bych chtěl taková, počítám poměrně univerzální, posednutí v čase dospívání nějak jednoznačně shazovat, byla to snad také už snaha vyznat se v tom, co to vlastně sám dělám: to posednutí na nás přece jednak není v té první fázi moc závislé, kdežto v druhé naopak vyžaduje vskutku hodně péče, no a mě zajímalo již oboje, tj. jednak jak je to s onou božskou intervencí v životě tady a teď, jednak co sám mám či mohu dělat. Možná to také asi byla v šoku z těch abstraktních filosofických textů jistá cesta k praktickému myšlení, shledával jsem zde to, co bylo „životně důležité“. A to platí dosud, momentálně se věnuji etice a politické filosofii a důvod je v podstatě totožný, mířím k věcem, které jsou zásadní také pro mě samého – nemyslím to ovšem nějak egocentricky, naopak, jsou to ta témata, kde vidím (kromě klasického vědeckého bádání) možnost nějak výrazněji přispívat kultivaci debaty společenské a veřejné. Když bych to měl říci velmi triviálně: jde o ta témata, která beztak probíráme u piva – byť možná jen v jisté sortě lidí, kteří mají jakýsi primární zájem o druhé, vzdělání, krásu atp. 

Kdybych se měl držet obsahové stránky, pak mě výraz erós a jeho pojmové zpracování u Sókrata, potažmo Platóna zajímalo především jako cesta k porozumění výrazu filia (přátelství) ve slově filo-sofia. Když si položíte otázku, co pro Sókrata, jak vystupuje v Platónových dialozích, znamenalo slovo či koncept filosofie, pak u té části spojené s konceptem filie nutně musíte pracovat se Sókratovou odborností erotickou – Sókratés říká totiž, že skoro nic neví, jen drobné věci, až tedy na to, že v jedné věci je naopak největším odborníkem ze všech: a to jsou věci erotické.

Kdy se z Eróta stal obtloustlý andělíček a proč?

Zde existuje více možných výkladů. Mně se líbí, ale rovněž se mi zdá nejsmysluplnějším a pravdě nejbližším ten výklad, který počátky a důvody infantilizace (nejen proměna v dítě, ale i třeba zmnožení a ve všech možných ohledech zkrášlení – Angličané mluví o „prettification“) onoho strašlivého ctihodného božstva shledává již ve starověkém Řecku. Totiž už tam se prosadí něco jako průměr či horší průměr, nebo řekněme poptávka lidu a bouřlivák Erós je domestikován a přizpůsoben představám lidí (podívejte se, kam došlo šlechtění psů – někteří jsou velcí jako myši a namísto štěkání piští), ale i třeba touze vědců vše „prokouknout“, rozebrat a ovládnout. Problém je, že toto přizpůsobení světa či božstva lidským choutkám neznamená, že svět a božstva si nadále nežijí své životy, na něž lidé přes ony svoje domestikované a infantilizované napodobeniny zapomněli, takže setkání s nimi jsou pak o to bolestnější, nepřinášejí nic povznášejícího a celkově vedou do záhuby.

Na otázku proč se tedy jinými slovy kloním se k verzi, že si tím ulevujeme: zbavujeme se vztahu k vyšším silám, tj. odpovědnosti a životu v pokoře, silném zájmu o druhé a svět etc. To je sice na první pohled cesta ke spokojenosti a blaženosti, ovšem dlouhodobě to vede k vyprázdněnosti a ztrátě smyslu: jaký smysl lze v onom obtloustlém andělíčkovi spatřovat, jaké prohloubení života?

Ve starověkém Řecku se setkáváme s pojmem pederastie. Jaký byl její význam?

Paiderastia zřejmě zapadala do vzorce přechodového rituálu (z dětství a dospívání do dospělosti) rozšířeného v různých „variacích“ po celém indoevropském světě. Mladíky, ale i dospívající ženy bylo třeba připravit na přechod do světa dospělých, bylo nutné otestovat, že jsou skutečně zralí, silní, stateční a jinak schopní. A k tomu sloužil rituál spojovaný s přežíváním o samotě mimo domov, ba i obec, kde je vše zajištěno, kde fungují předky vyšlapané cestičky; mladíci museli opustit známé a ověřené postupy a jít prvně v životě vlastní cestou. Řekl bych, že něco podobného dnes stále ještě lze zažívat při odchodu například na studium na univerzitu, kde jedinec opustí domácí servis a musí se o sebe postarat sám: pochopitelně jde hlavně o ono studium, kde sice máte učitele či vedoucí vašich prací, rozvrhy, menzu, kde se vaří a podobné jistoty, nicméně to vše je vedlejší, včetně učitele, který je při opravdovém studiu naplňujícím ideu univerzity maximálně inspirací pro Váš vlastní výkon, s nímž onen vedoucí nemá venkoncem nic společného.

Mimo antiky se zabýváte také českou filosofií. Máme i nějaké původní myslitele, nebo jsme národem interpretů?

To je složitá otázka. Lze odpovědět jednoduše – „nemáme“, ale na rozdíl od některých kolegů si to nedovolím říci bez mnoha doplňujících poznámek. Alespoň jednu dvě uvedu: Vcelku nemáme systematické filosofy první třídy (jako byl například Kant či Descartes) – ale těch je za celé dějiny „naší“ filosofie maximálně jen několik málo desítek, mezi opravdu nejzásadnější, zlomové postavy v dějinách evropského myšlení pak lze počítat jen zhruba deset lidí. Naproti tomu „původní myslitelé“ po mém soudu v Čechách určitě jsou. Když se budu soustředit jen na „filosofy“, byť osobně bych volal po započítání spisovatelů či vědců, pak lze určitě jmenovat jinak spíše protikladné Ladislava Klímu či Jana Patočku. A je tu řada lidí, kteří evidentně celoživotně a po svém rozvíjejí určité myšlenkové tradice, navíc jsou ochotni a schopni ze svých odborných bádání vydat počet i ve veřejných debatách, které pak navíc kultivují svými návyky z univerzit či Akademie věd, tj. například jsou otevření k opravdovému dialogu, kdy nechcete prosadit svůj názor, ale hledáte viribus unitis pravdu.  

Organizujete již druhou mezinárodní konferenci na téma lásky a přátelství. Co je cílem těchto konferencí?

Hlavní organizátorkou je kolegyně Kamila Pacovská, která byla původně i u nápadu podání vědeckého projektu, jehož jsou také ony konference výstupem. Nechci mluvit za ni, ale jako spoluorganizátor si dovolím tvrdit, že nejde o nic výjimečného na poli vědeckých konferencí: standardně jde o obohacení našeho vlastního bádání v daném tématu, představení naší univerzity, fakulty a katedry lidem z podobných kateder roztroušených po světě, pokračování v již navázané spolupráci badatelské atd. S trochou nadsázky a vztahem k tématu lze říci, že jde o navázání mezinárodních přátelství, ale to platí zase u všech podobných akcí. Jinak si dovolím tvrdit, že se nám daří jednak zvát zajímavé a špičkové badatele, jednak s nimi pak pokračovat ve spolupráci.

Kateřina Šraitrová, moderátorka Kavárny Universitas,

studentka FChT UPa