Marie Curieová musela čelit různým pomluvám a útokům

Rozhovor s Mgr. Emílií Těšínskou, historičkou Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

Byla madam Curie první úspěšnou vědkyní v historii?

Měříme-li vědecký úspěch mírou přiznání dobových profesních poct a uznání, pak asi ano. M. Curieová získala jako první žena Nobelovu cenu a profesuru fyziky na Sorbonně. Mezi laureáty Nobelových cen je dosud jediným vědcem, který získal dvě Nobelovy ceny ve dvou různých oborech. Měříme-li však úspěšnost vědeckými výsledky, pak M. Curieová jistě nebyla první ženou, která přispěla k rozvoji vědeckého poznání. Většině žen v minulosti však znemožnily uplatnění a zužitkování jejich talentu společenské konvence a předsudky, které jim nedovolily přístup ke vzdělání a vstup do vědeckých laboratoří. Tato „privilegia“ byla dlouho vyhrazena jen mužům. Bohužel, ne všude ve světě už byl takový přístup zcela překonán.

Jaké nástrahy musela ve své době překonávat právě proto, že byla žena?

V životě se člověk – muž či žena – musí vypořádávat s různými životními situacemi. Nejvyšší vědecká ocenění udělená M. Curieové jako ženě k ní upoutala pozornost široké veřejnosti a dobových médií a připravila její rodinu o kus soukromí.

Úspěch budí u méně úspěšných občas závist, kterou si kompenzují pomluvami. Také M. Curieová musela čelit různým pomluvám a útokům, např. při své kandidatuře do pařížské Akademie věd.

Snadné jistě nebylo ani působení v profesních komunitách, tvořených prakticky výhradně muži, aby byla respektována pro své vědecké názory, nikoli z „galantnosti“.

M. Curieová však nebyla z těch, kdo by se nedokázal pomluvám věcně bránit a vědecky prosadit své názory. Nebyla však ani z těch, kteří by těžké a bolestné okamžiky života vystavovaly na odiv.

Během svého výzkumu prozkoumali manželé Curieovi tuny materiálu. Podařilo se jim z tohoto materiálu vyizolovat polonium?

Polonium jako kov se Marii a Pierrovi Curieovým izolovat nepodařilo. Procentní zastoupení tohoto prvku v uranové rudě je totiž mnohem nižší než v případě radia. Izolování polonia bylo proto mnohem obtížnější a namáhavější.

Nicméně po první světové válce se M. Curieové a jejím spolupracovníkům v  Laboratoire CurieInstitut du Radium v Paříži podařilo připravit koncentrované poloniové preparáty. S jejich pomocí byly studovány vlastnosti polonia a jeho záření. Studium záření polonia bylo předmětem také doktorské disertace Ireny Curieové. Právě silné poloniové preparáty umožnily Ireně a Frédéricovi Joliotovým připravit první uměle radioaktivní prvky v r. 1934.

Je známo, že Pierre Curie trpěl zdravotními komplikacemi díky práci s radioaktivními prvky. Měla podobné zdravotní problémy i Marie?

Dlouhodobá práce se zářením byla pravděpodobně příčinou zdravotních potíží, kterými trpěl Pierre Curie již za svého života. Nebyly však příčinou jeho smrti – zemřel na následky nehody, když ho při přecházení jedné z pařížských ulic porazil koňský povoz naložený vojenskými uniformami.

Marie Curieová musila v r. 1920 podstoupit několik očních operací v důsledku oboustranné oční katarakty, způsobené zjevně dlouhodobou prací se zářením. Zemřela v r. 1934, ve věku 67 let, na aplastickou perniciozní anemii.

Mimochodem, byl to právě P. Curie a H. Becquerel, kteří jako první referovali o fyziologických účincích záření radioaktivních látek. Popáleniny kůže si nechtěně přivodili radiovými preparáty na vlastním těle. Radium se však ve své době stalo také mocným (i když ne všemocným) nástrojem v boji proti rakovině, do kterého byly vkládány poslední naděje pacientů. Nevyhnulo se však ani komerčnímu zneužití (např. v podobě různých „zkrášlovacích“ kosmetických přípravků). Jak upozornil již P. Curie v závěru Nobelovské přednášky přednesené v r. 1905, každý objev či vynález může být zneužit a je otázka, zda je lidstvo připravené využít ke svému prospěchu výsledků vědy.

Manželé Curieovi se stejně jako Henry Becquerel věnovali tématu radioaktivity. Často se hovoří o jejich rozepřích a nepřátelství. Opravdu byly jejich vztahy takto napjaté?

Neměli bychom se snažit vyčíst z dochovaných dokumentů víc, než do nich bylo skutečně vtěleno. H. Becquerelovi i manželům P. a M. Curieovým patří v rané historii výzkumů přírodní radioaktivity pevné místo a zasloužené uznání. Každý přispěl důležitým dílem z oblasti své odbornosti (Becquerel jako přední odborník na fluorescenci a fosforescenci, P. Curie jako zkušený autor řady fyzikálních přístrojů, M. Curieová svou systematičností, vytrvalostí a jasnou interpretací pozorovaných jevů). Jejich zásluhy byly vědeckými korporacemi oceněny (morálně i finančně) již za jejich života, což se ne všem vědcům v historii podařilo. Byl to H. Becquerel, kdo jako člen pařížské Akademie věd předkládal prvá sdělení M. a P. Curieových. M. a P. Curieovi ve svých publikacích práce H. Becquerela, z nichž vycházeli, řádně zmiňovali. Nebyli však pro ně tím hlavním vodítkem. Výzkumy Becquerela a Curieových nebyly propojené úzkou vzájemnou spoluprací. Do výzkumů přírodní radioaktivity se na základě prací manželů Curieových zapojila řada badatelů po celém světě. Podstata radioaktivity i charakter vysílaného záření byl dlouho nejasný. Byla proto řada vědeckých diskusí ohledně výsledků. Vědecké diskuse mohou být velmi živé, ale nemusí znamenat osobní nepřátelství.

Vystudovala jste Matematicko–fyzikální fakultu UK v Praze. Co Vás inspirovalo k tématu dějin vědy, kterému se nyní věnujete?

Jak už to bývá, byl to souběh všedních náhod plus pokušení doplnit fyzikální poznatky ze studia pohledem na to, jak se k nim v historii došlo. Jenže ono porozumět dnes těm starým pracím a představám vůbec není lehké. Nicméně bádání o historii určitě vede k pokoře před lidskými osudy a umem.

Kateřina Šraitrová, moderátorka Kavárny Universitas,

studentka magisterského studijního oboru Materiálové inženýrství FChT.