Jaká byla Vaše cesta k tomu stát se antropologem?
K tomu se váže ve své podstatě bizarní historka z dětství. Na střední škole jsem miloval antiku a knihy Vojtěcha Zamarovského. Někdy v 15 nebo 16 letech mi strýc k narozeninám věnoval knihu mexického autora italského původu Carla Coccioliho „Dědic Montezumův“. Jedná se o psychologický román, kdy se poslednímu mexickému vladaři během noci před popravou vybavuje celý jeho život. Knihu jsem přečetl jedním dechem a v tom okamžiku jsem se rozhodl, že to budou mexičtí indiáni, tj. Aztékové, a nikdo jiný. Rozhodl jsem se tak v té nešťastné době 70. let, takže mne provázeli i problémy. Onu knihu mám dodnes ve své knihovně, ale neodvážil jsem se ji znovu otevřít. Možná to totiž bude také pěkný nesmysl.
V rámci Vašeho výzkumu se vydáváte do terénu, kde žijete s domorodci. Co Vám zpočátku činilo, nebo dodnes činí, největší potíže? Na co se nejhůře zvyká?
Zpočátku se nejhůře zvyká asi na fakt, že člověk musí zapomenout na téměř všechny hygienické návyky. Sice jsem vyrostl na venkově, ale již skoro 40 let žiji v Praze. Považuji se tedy za městského člověka s venkovskými kořeny. V oněch lokalitách, kam cestuji, žijete v chýšce z nepálených cihel pokryté palmovým šustím, spíte na hliněné podlaze nebo na rákosové rohoži a vedle vás spí prasata, kozy, psi, kuřata… Nejhorší je však pouze ten první moment. Dnes už s tím nemám problém. V momentě, kdy dorazím na místo, jako bych v mozku přepnul knoflík. Najednou jsem v tom jiném světě a ten je teď můj. Funguje to samozřejmě i naopak – když se vracím zpět do civilizace, tak onen knoflík přepnu zase zpátky.
Co si z těchto cest odnášíte do osobního života? Mění se Vám hodnoty, pohled na svět…?
Pohled na svět a hodnoty se člověku mění velmi silně. Najednou totiž žijete ve společnosti, kde čas nic neznamená, vše se řídí přírodním cyklem, a kde žijete proto, abyste přežil. V tomto prostředí jsou naše problémy života v civilizaci v zásadě velmi nicotné. Takovéto zkušenosti dávají člověku mnohem větší životní nadhled. Mnohdy se zastavím, když mám nějaký problém, a říkám si, proč se vlastně stresuji, když ta životní podstata je úplně jinde.
Dočetla jsem se, že jste šamanem. Jak jste se jím stal a co to ve své podstatě šamanismus je?
Šamanismus je odvozen od postavy šamana, který je prostředníkem určité komunity se světem duchů a duší. Má také léčitelskou roli, tzn. velkou znalost léčivých bylin. Těžká nemoc dle představy šamanismu tkví v tom, že duchové odnesli duši nemocného dolů do světa pod námi. Šaman musí vykonat šamanskou cestu, aby duši nemocného přivedl zpět. Lze se o tom dočíst více například u Mircea Eliadeho, který se šamanismem zabývá, v jeho knize „Šamanismus a nejstarší techniky extáze“.
Moje cesta k šamanismu byla celkem zajímavá. Setkal jsem se s ním na Kubě, což byla první země, do které mě v roce 1970 pustili po 6 letech studia. Byl jsem etnograf – amerikanista, jak se tenkrát říkalo, ale neviděl jsem žádnou španělsky mluvící zemi. Poslali mě tedy na Kubu, protože to byla socialistická země. Překládal jsem tehdy kubánský folklor a seznámil jsem se s jedním kubánským kolegou, který o šamanismu napsal velmi hezkou knihu. Napadlo mě tedy, že bych mohl zkusit něco i se šamanismem. Dohodl jsem se s místními, že mě zavedou k šamanovi společnosti ňaňigo, což je něco podobného jako woodoo na Haiti. Měl jsem představu, že to budu studovat akademicky, zvnějšku. Šaman na mě chvíli koukal a poté, k naprostému zděšení mému i mých průvodců, řekl: „Hombre, staň se mým žákem.“. Vzal jsem si tedy den na rozmyšlenou, zda-li do toho mám jít nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl do toho jít. Na Kubě jsem prošel určitým stupněm zasvěcení. Po mém příjezdu do Mexika v roce 1987 to ze mě místní obyvatelé vytušili a v nahuaské komunitě jsem poté pokračoval.
Když se člověk podívá na to, kolik jste již vykonal cest, na kolika universitách jste byla jako hostující profesor a kolik publikací máte na svém kontě, tak se diví, že Vám ještě zbývá čas na to, se studenty organizovat divadelní představení…
Někdy se sám nad sebou také zastavím a říkám si: „Člověče, ty máš málo práce?“. Mě to ale neuvěřitelně baví. Baví to také studenty a je to něco úžasného. Myslím si, že nás to naplňuje. Mohu prozradit, že připravujeme další představení, které bude složeno z kubánských a afrokaribských lidových humorek. Myslím si, že herci jsou již natolik dobří, že můžeme improvizovat. Od začátku své kariéry jsem se vždy snažil vědu nějakým způsobem popularizovat. V 70. a 80. letech jsem psal pro Ohníček, Mateřídoušku, Sluníčko, Sedmičku pionýrů… Snažil jsem se to, co vybádám, předávat dál. Mám na svém kontě i cestopisy a další připravuji. Napsal jsem i dobrodružné knížky z mexického prostředí. Divadlo je tedy pouze logickým vyústěním. Celé to vzniklo naprosto neuvěřitelným způsobem. Mám přednášku, která se jmenuje „Předkolumbovské literatury“ a jednou se mi nechtělo přednášet. Zrovna jsme měli probírat staroperuánskou literaturu, která má jediné dochované drama „Apu Ollantay“. Před přednáškou jsem část okopíroval. Následně jsem vytáhl studenty z lavice a aby to bylo názornější, tak jsem je nechal číst. Večer jsem chodil po balkoně a říkal jsem si, že bychom to mohli zahrát. Načež na příští přednášce jsem řekl: „Přátelé, dostal jsem šílený nápad. Zahrajeme Apu Ollantay.“. Studenti mě ale naprosto překvapili, když řekli: „Pane docente, my jsme na to mysleli také.“
Na závěr mám cestovatelskou otázku. Mne samotnou fascinuje Macchu Picchu. Byl jste tam někdy?
Nebyl. Pohybuji se především v karibské oblasti a hlavně v Mexiku. Pokud člověk nechce být pouhým cestovatelem, ale svému oboru se chce věnovat opravdu do hloubky, pak je pro něj samo Mexiko obrovská země. Já se ještě navíc zabývám prací misionářů z České provincie právě v Mexiku. Pochopitelně z důvodu toho, že jsem amerikanista, mám v plánu Macchu Picchu navštívit. Pořád se to ale oddaluje. Například teď se znovu chystám do Mexika.
Kateřina Šraitrová, moderátorka Science Café Pardubice
Studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT