Jak se z vystudovaného entomologa stane uznávaný filosof, spisovatel a esejista?
Zda uznávaný, to ať posoudí jiní. Vždy mne ale nějakým způsobem kromě přírodovědy a biologie - abych tak řekl: ,,S plži jsem si hrál už v dětství namísto s autíčky.“ - přitahovala literatura, historie a humanitní disciplíny vůbec. Po emigraci jsem se ve Vídni seznámil s tamním tzv. Altenburským okruhem (zejména profesor Oeser a profesor Riedel), který reprezentoval řekněme filosofii přírodních věd. Tak jsem se pomalu pomaloučku sunul tímto směrem.
Tématu vztahu mezi přírodou a kulturou se věnujete už dlouhou řadu let. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Abych řekl pravdu, tak úplně první inspirací byla kniha vídeňského etologa Otto Koeniga Kultur und Verhaltennsforschung (Kultura a etologie). Tato kniha určitým způsobem prezentuje lidské výrobky a lidské akty na příkladech uniforem, kočárů a dalších podobných výrobků. Z evolučního pohledu je celkem jedno, zda sledujeme evoluci vojenských čepic nebo předních končetin u obratlovců. Tyto artefakty jsou jakousi extenzí nás samých a vlastně se naskýtá otázka, zda dichotomii příroda a kultura chápat tak striktně jak ji většinou chápeme. Není to náhodou proces jeden?
Ve Vaší poslední knize se zamýšlíte nad rolí muže ve společnosti a jejích proměnách. Proč jste se rozhodl právě pro toto téma?
Konec konců patřím k té postižené polovině populace, která se má nad sebou dnes mnohem více zamýšlet a dá se říci, že je zvláštní, jakým způsobem dnes všichni hovoří o krizi maskulinity. Nejen muži, ale i ženy. Když jsem se na jednom večírku, kde byly přítomny také manželky mých kolegů, trochu rozhovořil o záměru psát tuto knihu, tak říkaly: „Nojo, maskulinita, ta je dnes ve strašném úpadku. O tom by se mělo rozhodně něco napsat. Kdyby si to tak přečetl můj starej.“, atp. Čili snažil jsem se zamyslet nad tím, jak k tomuto vývoji a stavu mohlo dojít. K úplnému začátku přelomu došlo už tak v roce 1914, v době vypuknutí 1. světové války. Jaké konce celý proces či fenomén může dojít? Dnes žijeme v nejmírnější společnosti všech dob. Nikde nečíhají divoké šelmy, nikde nečíhají lítí nepřátelé ba ani není třeba v potu tváře orat či kácet stromy. Mužská část populace se vlastně stáhla do virtuálního světa IT technologií, kterou si vytvořila trochu jako plži ulitu a kterou jim nikdo neupře podobně jako prvokřesťanům Království nebeské. Mají tam různé, řekněme skryté, radosti typu válečných her či internetové pornografie a chtě nechtě se takto stahují do podzemí, do zásvětí. Proces je to velmi zajímavý. Nikdy v dějinách k něčemu podobnému nedošlo. Říše různě padaly a znovu se tvořily, ale toto je v dějinách singulární fenomén. Poté možná není úplnou ztrátou času tomu jednu knihu věnovat.
Mimo jiné máte zájem o psychologii, psychoanalýzu a C. G. Junga. Co Vás na tomto zajímá?
Je-li člověk součástí přírody, jako že je, pak je i jeho psychika součástí přírody, a tudíž také je možno ji nějak zkoumat, byť ty metody nejsou plně stejné jako řekněme u fyziky – to bychom daleko nedošli. Konec konců Vídeň je město Freudovo a nemohu zakrývat, že za svých vějických časů jsem Freuda četl mnohem radši než Junga. Nejen proto, že je stylisticky brilantní, ale také že ve Vídni je mnohem více pravda, než-li Jung. Je zvláštní, že v některých regionech – třeba ve Švýcarsku nebo v Čechách – je přiléhavější jungovský model, v jiných - třeba ve Vídni – freudovský. Jak je tomu v Pekingu se radši ani nedomýšlím. Už od dětství mne velice zajímaly sny, rád jsem si je psal a věnoval se jejich výkladu. Závěr po zhruba 40 letech takového činnosti je dosti skličující. Neexistuje jedna závazná, pevná metoda jejich výkladu, byť v nich můžeme spatřit mnoho zajímavého, co nám v sebereflexi velmi pomůže. Cílem, ať už psychologie nebo filosofie, by mělo být to, čemu antičtí autoři říkali eudaimonia (dobré vnitřní vyladění).
Na svém kontě máte řadu knih, esejů, sloupků, různých příspěvků do novin a také máte úspěšný blog. Je vidět, že Vás psaní baví a naplňuje...
Jistě mohu říct, že píšu rád. A píšu také rychle. Takový sloupek o 3500 znaků mám hotový za 30 až 40 minut. Je pravda, že o něm celý týden přemýšlím v prostorových časech, kdy člověk jede tramvají a stejně nemůže dělat nic jiného. V té době si do určité míry rovnám myšlenky a vlastně knihy, které píšu, ze mě postupně lezou ve formě různých esejů a sloupků. Tak trochu jako z té příslovečné chlupaté deky. Jiní autoři možná shledají své knihy najednou a celé a poté je ihned vrhnou na papír. Nepopírám, že s každým sloupkem se mi trochu uleví a nakonec ani honorář není plně k zahození. Ale činil bych tak pravděpodobně i tehdy, kdybych musel za každý z nich platit.
Hodně cestujete. Máte nějakou vyloženě oblíbenou zemi, do které byste se buďto chtěl opět vrátit, nebo do které se vracíte často a rád a čím Vás zaujala?
Takovéto země mám dvě. Je to jednak Turecko a jednak Čína. Řekněme nejbližší úsek Asie a nejvzdálenější úsek Asie. Obě tyto říše mají více společného, než si běžně myslíme. Dávní Turci přišli do Malé Asie v podstatě z Číny, z Čínského Turkestánu. Spousta tradic je tam podobná. Pokud se chci trochu zrekreovat, jedu, nejčastěji na vánoční svátky a nový rok, do Istanbulu. Nejsou tam žádní turisté ani předvánoční shon a chci-li si zajít na půlnoční k tamním katolíkům, tak mohu. Začíná již v šest večer. Vlastně o nic nepřicházím.
Turečtina je jazyk obtížný a mluvím jí pouze velmi lámaně. I tak mne těší tam nakupovat a chodit na drobné pochoutky. Turci jsou národ neobyčejně milý a domnívám se, že vzestup, který v současné době zažívají, je věc plně zasloužená. Osmanská říše se jim zhroutila roku 1922 po dlouhé krizi a teď je v Turecku lépe, než bylo za Sulejmana Nádherného, a to už je co říct.
Čína je samozřejmě celý velký kulturní okruh minimálně tak dobře charakterizovaný jako Evropa. Je plně nemožné srovnávat státy jako Česko a Čína. Česko je menší a méně lidnaté, než nejbědnější z čínských provincií. Je to samozřejmě říše obrovská. V současné době také na velikém vzestupu. Jistě podobně jako Evropa má své světlé a své stinné stránky. Nicméně pro nás je Čínu mnohem obtížnější pochopit. Bohužel neumím čínsky, takže vše znám z druhé ruky. Řekněme, že čínský styl myšlení, který má v Evropě paralelu třeba v myšlení C. G. Junga nebo kdysi Herakleita Efezského či trochu také Jakoba Böhmeho, je našemu, nebo tomu typicky evropskému, na hony vzdálen. Já sám jej ale mám za výstižnější a řekněme k lepším výsledkům vedoucí.
Při všech návštěvách Číny se nestačím divit, jak prudce se tamní společnost mění a domnívám se, že tak do 10 let se Evropa dostane díky svému excesivnímu utrácení do fatální závislosti na Číně. Nikdo nás k tomu ale nenutil.
Kateřina Šraitrová, moderátorka Science Café Pardubice
Studentka bakalářského studijního oboru Anorganické materiály FChT
Úvodní foto: Ceskatelevize.cz